Jak pěstuji japonské indigo

Japonské indigo, nebo-li rdesno barvířské, pěstuji už několik let. V našich klimatických podmínkách to není úplně jednoduchá záležitost. Rostlina má dlouhé vegetační období. Semínka je potřeba zasadit včas, brzy na jaře. Vyklíčí docela dobře a jakmile vzejdou rostlinky, musí se brzy rozesadit, jinak sadba plesniví nebo se rostlinky příliš vytahují.

Rostlině také vadí i slabší mráz. To je důležitá informace, protože u nás je mráz ještě v květnu a opět se vrací během září. Pro pěstování venku by mi tedy zbyly jen tři měsíce, což je hodně krátká doba. A tak japonské indigo už několik let okupuje náš skleník. Roste si tu spolu s rajčaty a společně vytváří zelenou džungli až ke stropu. Pěstování ve volné půdě je možné tam, kde je teplo. Indigo se dá pěstovat i ve velkých nádobách někde na osluněné terase. Má ale dost velké nároky na vodu. Dobře mi roste i v pařeništi nebo ve vyvýšeném záhonu. Růst je ovšem pomalejší a stěží se dočkám květů a tím méně semínek pro následující rok. Je to pěstování pouze pro rychlou sklizeň a barvu. Skleník je prostě nejlepší volba.

Japonské indigo má také jako rajčata stejné nároky na dobrou půdu a dostatek vláhy a tepla. Dobře se spolu doplňují. Rajčata rostou rychle v přední řadě. Za nimi mám indigo. To zpočátku roste mnohem pomaleji. Jeho největší růst je v srpnu a to už jsou rajčata vysoká a téměř sklizená. Indigo si velmi rychle zabere místo pod nimi, jakmile začnou dlouhé stonky poléhat, rychle zapouští nové kořínky a sílí. Pěstování indiga spolu s jinými plodinami se mi neosvědčilo. Papriky byly rychle pohlcené zelenou indigovou džunglí a nedozrály.

Pěstování ve skleníku má tu výhodu, že mohu indigo sklízet průběžně už od srpna. Nejlepší modrou ale získávám až v září. Že už je čas vhodný pro sklizeň ukážou listy. Začnou se kroutit směrem do středu. A ty, co se přitiskly ke sklu skleníku, ukazují příslib modré barvy. Jejich sluncem spečené okraje jsou krásně modré.

Léta jsem k získání modré používala šetrnou studenou metodu, při které se nepoužívá žádná chemická látka, pouze ocet. Proto je mi tato metoda velmi sympatická. Má ale jednu velikou nevýhodu, a tou je výtěžnost barvy. Barva je většinou světlá a pokud chci získat tmavší modrou, musím barvení vícekrát opakovat. Spotřebuji tak mnoho drahocenných rostlin. Také se ne vždy tento způsob barvení povede. Modré barvivo je prostě mrška, která se hned tak nenechá polapit.

Mým snem bylo dokázat dostat z rostliny celý její barevný potenciál, protože jen tak se vyplatí všechna ta námaha a půlroční péče o rostliny. Informace v knihách nebo na některých stránkách internetu lze dohledat, ale žádné video ani recept mi nepomohly s praktickou částí procesu. Nepomohly mi ani kurzy nebo workshopy, protože tam se pracuje s indigem v prášku a to je úplně o něčem jiném.

Nakonec jsem si na důležité aspekty celého procesu barvení přišla metodou pokus - omyl sama. Barvení touto rostlinou je však stejné, jako jinými rostlinami, totiž výsledek závisí na matce přírodě. Na intenzitu barvy má kromě procesu barvení vliv také barvený materiál, počasí, vyzrálost rostliny, jaký byl rok, voda a spoustu dalších mě neznámých faktorů. To, jaká bude barva, je vždy překvapení. Ale téměř pokaždé, když nic nepokazím, jsou to nádherné odstíny modré. Té, která se rozprostírá nad naší hlavou, odráží se v hladinách vod a často i v našich očích. Proto ji mám tak ráda.